Text: Saša Roškar, univ. dipl. etnol. a antrop. kult., konz. poradenství, zaměstnaná v Ústavu pro ochranu kulturního dědictví, Oblastní správa Kranj, sasa.roskar@zvkds.si

S

Šenkova usedlost je horská roztroušená usedlost v Horním Jezersku, která dnes zahrnuje tři obytné budovy a několik hospodářských staveb – dva fungující chlévy, jeden přestavěný chlév a další menší objekty. Usedlost se nachází v Ravnem, v blízkosti kostela sv. Ondřeje, pod silnicí vinoucí se směrem k Jezerskému průsmyku. Nejvýznamnější stavbou usedlosti je starý dům – dominantní a konstrukčně ambiciózní budova ze 16. století, která si zachovala svůj půdorys a mnoho detailů výtvarného umění – pozdně gotické polokruhové kamenné portály a okenní rámy, kamenný portál do černé kuchyně, klenutou klenbu ve vestibulu, renesanční a barokní dřevěný strop a klenbu ve sklepě, kterou podpírá kamenný sloup.  

Šenkova usedlost je chráněna jako kulturní památka již od roku 1949 a psali o ní významní muži z oblasti architektury a konzervování:

- Mušič, Marjan (1952): Vlivné oblasti mezi stylovou architekturou a slovinskou lidovou architekturou ve středověku; Slovinský etnograf, 1952, str. 54–69.

- Sedej, Ivan (1975): Problémy pozdně gotických forem v rolnické architektuře v Jezersku, Kranjský sborník 1975, str. 212–216.

- Sedej, Ivan (1989): Sto nejkrásnějších zemědělských domů Slovinska, Prešerenova společnost v Lublani, str. 54–55.

- Fister, Peter – na více místech.

- Cevc, Tone (1988): Zemědělské statky v Karavankách: stavební dědictví horských farem pod Kepou, Stolem, Košutou, Obirem, Pristovským Storžičem a Pecem, str. 196–201.

 

V roce 1958 vytvořilo Slovinské etnografické muzeum v rámci Orlovih ekip první architektonický snímek Šenkova domu. Šenkova usedlost je jednou z nejvíce popisovaných a dokumentovaných statků ve Slovinsku.

 

ZVKDS OE Kranj, v té době Ústav památkové ochrany Kranj, poprvé s majiteli usedlosti spolupracoval v 60. letech při výzkumech (sondáži) a při restaurování fasád. V roce 2000 připravil konzervátor Vladimir Knific studii Horní Jezersko – Virnikova usedlost; Předběžný konzervátorsko-restaurační program –, ve kterém byla jedna z možností učinit z usedlosti turistický objekt.  Spolupracovníkům ZVKDS OE v Kranji a externím pracovníkům byla vždy umožněna spolupráce a výzkum – v posledních letech bylo provedeno: sondáž vnitřních a vnějších omítek a jejich maleb, soupis předmětů (bylo vyčísleno a vyfotografováno 596 předmětů), dendrochronologický výzkum (spolupráce s Biotechnickou fakultou), který ukázal, že stará střecha byla vyrobena z dřevěných trámů, které byly zhotoveny v roce 1624, statický průzkum a průzkum stavebních materiálů (spolupráce se stavební fakultou). Při mapování některých změn domu, které se ukázaly právě při rekonstrukci, můžeme získané datování domu přesunout minimálně o sto nebo více let zpět.  Polona Zalokar provedla vynikající výzkumnou práci při průzkumu archivních materiálů sahajících do 16. století. 

S rodinou jako architekt již několik desítek let spolupracuje Marko Šenk – v roce 1981 navrhl nový obytný dům a v letech 2012–2019 se podílel na:

- renovaci chlévu pro voly, který si zachoval svůj vzhled a v současnosti slouží jako promyšlená tepelná stanice (kotelna) zásobující teplem celou usedlost a sociální zařízení pro ubytované v kempu;

- nové výstavbě „výminku" – ubytovacího zařízení na místě odstraněného domu ze 17. století, který svým vzhledem odpovídá velikosti a designu nahrazeného objektu;

- rekonstrukci kulturní památky – starého obytného domu ze 16. století, který po rekonstrukci dostal nový účel – nyní slouží jako ubytovací zařízení pro hosty na usedlosti. 

Jako konzervátorka jsem na jedné straně k usedlosti a jejím majitelům cítila velkou úctu a na straně druhé také úctu k práci svých předchůdců, hlavně k jejich hypotézám o stavebním vývoji domu. Jelikož nám byly kvůli základní rekonstrukci umožněny také destruktivní výzkumy, mohli jsme jejich hypotézy buď potvrdit, anebo vyvrátit. Jedním z nejzajímavějších objevů bylo nalezení původního půdorysu a obvodu budovy, který se skládal ze dvou budov na současné severovýchodní části usedlosti. Dalším výrazným nálezem byly barokní nástěnné a stropní malby v dnešní spíži. Takové malby jsme dosud nikde jinde neviděli.  Protože byly velmi poškozeny, zachovaly se pouze ve fragmentech, přesto však představují důležitou dokumentaci o výzdobě venkovských obytných prostorů v 19. století. Výzkumy nám umožnily odhalit způsob života v minulosti v období pěti století. 

Věřím, že mnoho let práce bylo úspěšných právě proto, že všichni cítíme hluboký respekt k naší usedlosti.  Při našich debatách jsme si naplno uvědomili hodnotu našeho výzkumu, respektovali jsme výjimečnou hodnotu starého domu i celé usedlosti s přáními a požadavky majitelů – majitelé chtěli usedlost zachovat, a hlavně obnovit způsob života s původními činnostmi na usedlosti.  Všichni jsme byli připraveni na kompromisy z vlastní perspektivy. Celá usedlost a zejména starý dům mají dnes zcela jinou podobu a žijí nový život. Po všech těch letech o usedlosti víme mnohem více než před zásahy. Výzkumy nás také naučily, že všichni obyvatelé přizpůsobili starý dům vlastním potřebám – udrželi to, co bylo užitečné, a přidali to, co potřebovali. Proto jsem také sama jako konzervátorka (ačkoli s velkým knedlíkem v krku) dokázala přijmout rozhodnutí, že je staré zastřešení, které bylo opravdu ve velmi špatném stavu, nutné nahradit novým. Stejně obtížné bylo také přijmout rozhodnutí o nahrazení původního výminku novou stavbou. Nyní s obdivem připouštím, jak části starého „výminku", starého zastřešení a střechy našly nové místo v renovovaných prostorách. Do nového „výminku" byl instalován starý strop a dveře s rámem z původního „výminku", původní dřevo bylo použito jako obložení. V nových obytných částech usedlosti se nachází obložení z původní dřevěné střechy původního domu, úctyhodné trámy posloužily k výrobě nábytku a vybavení. 

Je třeba zdůraznit, že šlo v tomto případě o zachování a obnovení mimořádné a cenné památky, která má nyní možnost nového využití. Stejně důležitá je však i skutečnost, že rodina Virnik Karničar spojila svůj život s udržováním a znovuzaložením usedlosti (statku) jako takové. Zaplnili stáje hospodářskými zvířaty (chovají původní slovinská plemena skotu, ovcí, prasat a drůbeže), obdělávají půdu, udržují dvě horské planiny, starají se o výjimečné kulturní místo, kulinářské dědictví a místní dovednosti (např. zpracování vlny...). Na práci na usedlosti se podílejí tři generace. Ve skutečnosti jde o integrované a úplné zachování původního životního stylu a zvyklostí.